Čtvrtstoletí předsedy Libora Šolce

Stejně jako klukům, dnes už často ctěným šedovlasým mužům, které kolem sebe máš, a s nimiž tu káru táhneš, protože někdo musí mužstva trénovat (a dnes jich je teda už požehnaně), někdo připravit rozpis celé sezony, dělat pořadatele či hlasatele, psát zápisy a starat se o dresy, sekat trávu, lajnovat a udržovat hřiště, někdo uklízet kabiny a pečovat o ten krásný fotbalový areál vydupaný po srpnových povodních 2002 ze země, tedy z pole za vsí. Což jsou dnes tři travnaté plochy a dvě s umělkou – a zdá se, že to je už málo.

A další to celé zase podporují finančně, protože si řeknou, že tohle má smysl a za sponzorství stojí. A nebudu daleko od pravdy, že Libor Šolc v tom hraje klíčovou roli, protože k němu mají lidé velkou důvěru.

A aby ne. Když jako čtyřiadvacetiletý do funkce šel, vybavuji si, jak úspěšně kopal už pár let za rakouské kluby, ale když se ozvala Malše, tak jako pravověrný Roudeňák začal oblékat její zelenobílý dres a funkcionařit. Tehdy měl klub dvě družstva mužů a občas, když se zadařilo, i jedny žáky a dorost. S kamarády a vrstevníky Marcelem Tomáškem, Petrem Fabiánem, Milanem Borovým, Fandou Mertlem, Mílou Kösslem a dalšími, co naskočili později, začali od píky budovat mládežnickou základnu, na níž dnes klub stojí a ještě dlouho bude stát. Zvláště, když letos to celé ocenila i Fotbalová asociace ČR udělením statutu Střediska mládeže.

Pro venkovský klub to je velká pocta. Ještě větší, než když se poprvé vyhrál krajský přebor mužů a Malše postoupila do divize. To se mimochodem podařilo i dorostu a později žákům. Někdy se také sestoupí, protože to je sport. Ale nic to nemění na tom, že jde o pozoruhodný příběh člověka, lidí, klubu, obce.

Byl jsem u toho jako tajemník klubu nějaké dvě desítky let, ale Liborova výdrž je neuvěřitelná. Pro Roudné a Tělovýchovnou jednotu Malše je požehnáním, že takového předsedu má.

Připravil: Zdeněk Zuntych